Před týdnem jsem navštívila královedvorskou zoo, kde zrovna začínal oblíbený Týden duchů. Nikdy předtím jsem tam během této akce nebyla, ale podle popisu a fotek to vypadalo jako skvělá alternativa dýňové výstavy. V blízkém okolí jsem bohužel žádnou dýňovou farmu nebo výstavu nenašla, tak se mi podařilo přemluvit rodiče ke společnému výletu alespoň do té naší zoo. Byl to hodně spontánní nápad, ale nakonec z něho byla příjemná tříhodinová procházka a pro některé z nás i zážitek k tomu, protože v této zoo nebyli už několik let. V celém areálu se nacházely všelijaké halloweenské dekorace, pavučiny, lampiony, a hlavně také spoustu dýní. Návštěvníci si navíc mohli dýně sami vydlabat a vystavit je na libovolné místo. Jistě pak stálo za to vidět zoo i ve večerních hodinách, kdy byla všechna výzdoba rozsvícená.
Dýňové hody oficiálně započaly. Můj loňský a zároveň úplně první pokus o dýňovou polévku dopadl sice chuťově na výbornou, ale jeden nejmenovaný ochutnávač si stěžoval na plovoucí kusy nerozmixované dýňové slupky. 😬 Sirup na domácí pumpkin spice latte poprvé dopadl podobně – chuť dobrá, ale správnou konzistenci jsem spíše jen odhadovala. Letos se mi vše vydařilo mnohem lépe a jelikož jsem u nás doma jediný dýňový strávník, tak jsem jednu středně velkou dýni hokaido (1,9 kg před vydlabáním) použila na oba recepty. Pro příště vím, že by se dal zbytek propasírovaného pyré od sirupu ještě dál využít při pečení nějakého koláče nebo muffinů. Z jedné dýně toho lze vytvořit opravdu mnoho. 🎃
Suroviny na dýňovou polévku:
➤ 700 g upečené a pokrájené dýně
➤ 500 ml zeleninového vývaru
➤ 200 ml smetany ke šlehání
➤ 4 lžíce olivového oleje
➤ 3/4 cibule
➤ asi 1 lžička muškátového oříšku a mletého zázvoru (podle chuti)
➤ sůl a pepř (volitelně)
➤ dva stroužky česneku (volitelně)
Dýni jsem si rozkrojila na čtvrtky a dala ji na pečicím papíru péct do předem vyhřáté trouby na 180 °C do té doby, než šla dýně i její slupka lehce propíchnout vidličkou (cca hodinu). Během této doby jsem si připravila cca 500 ml zeleninového vývaru. Větší polovinu vychladlé dýně jsem rozkrájela na kousky a přihodila do hrnce k předem připravené zesklovatělé cibuli. Opékat pár minut, dokud se nepřichytává k hrnci a zalít vývarem. Společně vše provařit cca 15 minut a odstavit z plamene. Vše rozmixujeme tyčovým mixérem na co nejjemnější pyré a poté přilijeme smetanu ke šlehání. Přidáme také trochu nastrouhaného muškátového oříšku a přibližně lžičku zázvoru. Můžeme také přidat utřený česnek, a nakonec polévku dochutit solí a pepřem. Polévku lze dle libosti podávat s praženými dýňovými semínky, zakysanou smetanou anebo s krutony.
Mrkvánky neboli mrkvové pirohy jsou jednou z mých nejoblíbenějších pečených dobrot. Jsou zdravé a jelikož na přípravu těsta nejsou potřeba žádná vejce (v jejichž nahrazování při pečení docela hodně tápu), tak jsou vhodné i pro vegany. Těsto se skládá pouze z několika málo surovin – z mrkve, mouky a másla (nebo margarínu).
Další měsíc už se opět nachýlil ke svému konci a nebudu tu raději moc dlouho pátrat po tom, proč ten čas tak rychle utíká, ale chtěla bych si zde raději zaznamenat několik svých největších červencových radostí a zážitků.
Filmové zážitky
Místo svého tradičního shrnutí zhlédnutých filmů bych se chtěla zaměřit pouze na jeden, který mi naprosto učaroval a na který se odteď plánuji dívat každý rok. Zamilovala jsem si film Pýcha a předsudek (2005), ve kterém hlavní roli Elizabeth Bennetové ztvárnila Keira Knightley. Já jsem nikdy nečetla žádnou knihu od Jane Austenové, ale na filmovém plátně si interpretace jejích děl velmi užívám. V minulém článku (dubnovém) jsem zmiňovala film Emma (2020), který mi přišel místy až moc natahovaný, ale u Pýchy a předsudku jsem se strachovala, aby už brzy nebyl konec, a některé romantické pasáže jsem si dokonce přehrávala ještě jednou. Nečekala jsem, že se mi tenhle film až tolik zalíbí.
Později jsem ještě zhlédla trochu starší filmové zpracování dalšího díla zmíněné spisovatelky, a to Rozum a cit (1995), ve kterém v hlavních rolích zazářili zejména Emma Thompson, Kate Winslet, Alan Rickman a Hugh Grant. Příběh byl také působivý, ale neuchvátil mě tolik jako ten předešlý.
 |
| (imdb.com) |
Na začátku týdne jsem byla na dvoudenním třídním srazu s kamarádkami ze střední školy. Sešly jsme se nakonec jen jako naše obvyklé trio, které spolu po celé čtyři roky sdílelo společné bydlení, ale vystačily jsme si. Zavzpomínaly jsme si jako obvykle na naše trapasy, průšvihy, mejdany a platonické lásky. Hned první večer jsme se vydaly na procházku, kdy jsem si nasadila foťák na krk a po dlouhé době jsem z nějakého výletu přivezla i pár fotek.
Nafotila jsem si kytičky při západu slunce asi na sto způsobů, protože to světlo bylo fakt kouzelné.
Na konci měsíce si ráda sepisuji shrnutí filmů nebo seriálů, které jsem naposledy viděla. Tentokrát bych ale tento typ článku chtěla pojmout spíše jako takový můj malý letní watchlist. Nestihla jsem tento článek zpracovat přesně na přelomu června a července, takže některé položky z mého seznamu filmových a seriálových novinek, které musím vidět, v mezičase již vyšly a já na ně samozřejmě naběhla hned, jak to jen šlo (viz první dva seriály). Seznam filmů, které chci vidět je nekonečně dlouhý, ale zde jsem se zaměřila opravdu jen na novinky několika předchozích měsíců, které mě nejvíc zaujaly. Článek může posloužit jako inspirace komukoliv, kdo neví, na co se podívat v létě. :)
 |
| (imdb.com) |
Pro zelenější budoucnost se někde musí začít něco dělat a je to zřejmě ještě běh na dlouhou trať, ale co může být jednodušší, než začít sám u sebe a svých vlastních návyků? V tomto článku jsem sepsala celkem jedenáct tipů pro ekologičtější život, které jsem sama začala praktikovat. Jsou to vlastně docela malé a úplně obyčejné věci, ale i malé změny k udržitelnějším variantám se počítají a dávají mi smysl.
Harmonia Vini je česká rodinná firma, která se věnuje velkoobchodnímu prodeji a dodávkám vína v oblasti gastronomie. Od roku 2018 tato firma spravuje i e-shop vinoodbodlaku.cz, kterému děkuji za milou nabídku a zaslání balíčku, o jehož obsahu se v následujících řádcích ráda podělím. Možnost ochutnat zase něco nového mě upřímně potěšila.
Myslím si, že na víno ani jiný alkohol nejsem nijak náročná, ale pokud si mohu vybírat, tak víno mám raději bílé než červené a snad raději sladší než suché. Na webu vinoodbodlaku.cz lze vybírat vína ať už podle barvy, obsahu cukru, nebo přímo dle odrůdy vína. Vína lze vybírat i podle země původu, a to je cesta kterou jsem zvolila já. Vybrala jsem si v sekci Moravská a česká vína, ve které jsou k dispozici produkty od více než třiceti českých a moravských vinařů.
Výletování loňského léta jsme oficiálně zakončili 3. září, kdy jsem si usmyslela, že se chci vypravit na krkonošské planiny za highlandským skotem. O tomto místě jsem se dozvěděla náhodou na Instagramu, kde na mě vyskočil příspěvek Dominika Macha (konkrétně tento), kterého sleduji kvůli úžasným fotkám přírody a tipům na výlety. Poprvé jsem tedy trasu výletu naplánovala celou já, a tak se i stalo, že jsem dost možná nakonec nachodila svůj nový turistický rekord. Na konci dne mi hodinky ukazovaly přes 32 tisíc nachozených kroků a skoro 22 kilometrů.
 |
| (pro nejlepší zobrazení doporučuji fotografie rozkliknout) |
Trasa dlouhá necelých 19 km měla původně vést od našeho cílového místa, kterým byl pasoucí se dobytek nad Klínovými Boudami, ještě kousek dál k Zadní Planině, ale naštěstí jsem s sebou měla moudrého společníka, který v pravý čas zavelel k ústupu. Každopádně na to, že to byla dosud moje nejdelší túra, tak mi stoupání ani terén nepřipadal úplně nejhorší. Možná i proto, že jsem si nemohla stěžovat na trasu, kterou jsem sama vybrala. 😄
Takhle tedy vypadala naše výsledná trasa:
Parkoviště P1 – Hromovka – Bouda na Pláni – Bouda Klínovka – Atüln – Stoh – Přístřešek pod Hromovkou – Parkoviště P1
 |
| (odkaz na mapy.cz po rozkliknutí) |
Auto jsme nechali na parkovišti P1 Bedřichov hned za Labskou přehradou, kde stání po celý den vychází na padesát korun. Vydali jsme se podél hlavní silnice směrem k centru, kde jsme zhruba po 500 metrech zahnuli kolem benzinové pumpy doprava. Minuli jsme parkoviště P2 Hromovka, prošli jsme přes malý můstek přes Labe a dál pokračovali strmě nahoru hustě porostlou stezkou, pokud to tedy vůbec stezka byla. Tady jsme možná mohli špatně odbočit, každopádně jsme ale stoupali pořád nahoru po modré značce k vysílači a restauraci Hromovka. K Boudám na Planině nás dovedla zelená značka po Věřině stezce a Mechové pěšince, odkud jsme pak stále po zelené už pohodlně došli až ke Klínovým Boudám.
Výšlap do kopce k Boudě Klínovce byl na celém výletu asi nejhorší, hlavně proto, že na pláni nebyl vůbec žádný stín a pěkně do nás pražilo slunce. Krávy se pásly na úplném konci celé pláně, tam kde našly alespoň pár stinných míst pod stromy, takže jsme za nimi museli stoupat stále výš a výš. Všechny byly zaneprázdněné ležením ve stínu nebo přežvykováním trávy a já jsem byla nakonec trochu zklamaná, že si žádnou nevyfotím pořádně zblízka.
Útulnu Atüln jsme pouze minuli a napojili jsme se na překvapivě pěknou Cestu Stohem po modré značce. Kolem vrcholu Stoh (1320 m n. m.) vede pěšinka s nádherným výhledem na okolní hřebeny a rokle. Poté už nás zpáteční cestou při sestupování pod lanovými dráhami z velké části vedla asfaltka. Asi tak v půli úseku od Stohu k centru města mi už nohy vypovídaly službu a netrpělivě jsem vyhlížela civilizaci a rovinatou půdu pod nohama. Kolem šestnácté hodiny jsme již seděli v autě a byli ze Špindlerova Mlýna na cestě domů. Večer mě bolelo naprosto celé tělo, ale byla jsem spokojená, že jsem navštívila zase nový kousek Krkonoš.
Tuto trasu lze samozřejmě jít i opačným směrem, jak je uvedeno například na webu neznamekrkonose.cz. Já bych po své zkušenosti ale Cestu Stohem doporučovala raději sestupovat než naopak. :)
Máte v Krkonoších nějaké oblíbené místo?
__________________
Zhruba tak před třemi měsíci jsem se rozhodla, že nebudu avokádovou pecku vyhazovat, ale zkusím si z ní vypěstovat avokádovník (neboli hruškovec přelahodný). Postup je to jednoduchý a nenáročný a já to zkrátka s pěstováním kytek stále ještě nechci vzdávat. (I přesto, že jsem vloni usmrtila většinu svých kaktusů a z celo-parapetové sbírky mi tak zbyly už jen dva.) Nedělám si iluze, že by tahle tropická rostlina mohla v našich podmínkách někdy plodit, ale bavilo mě sledovat proces, jak se z jedné avokádové pecky vyklubala pěkná pokojová rostlinka.
Další měsíc už se zase nachýlil ke svému konci a to znamená, že je čas na další shrnutí toho, co jsem během tohoto období četla nebo viděla. Během dubna jsem stačila zhlédnout čtyři nové filmy.
Prvním z nich byl snímek The Power of the Dog (2021), kde hlavní roli ztvárnil výborný Benedict Cumberbatch. Síla psa je dvouhodinové drama s westernovými kulisami, u kterého máte pocit, že trvá celou věčnost a jen čekáte, kdy nastane nějaký zvrat nebo kdy pochopíte pointu celého filmu. Rozhodně to není film pro každého, mainstreamového diváka bude film nudit. I my jsme chvíli uvažovali, že to nedokoukáme. V závěru filmu jsem ale pochopila, že ta nuda předtím byl asi celou dobu záměr a vlastně mi to pak přišlo docela zajímavé. Režisérka Jane Campion mě minimálně nalákala na jeden další film z její tvorby, protože mě zajímá, jakým tempem bude děj ubíhat. Za režii tohoto filmu získala Oscara. Moje hodnocení: 3/5
Čtení jsem pojala oficiálně jako koníček až při přípravě na maturitní zkoušku z literatury. Nikdy předtím jsem nebyla vášnivý čtenář, ale asi až ve čtvrtém ročníku jsem plně propadla kouzlu knihovny. Bavilo mě se jen tak procházet mezi regály plnými knih, půjčovat si je a při jejich vracení se opět procházet a hledat další, které potřebuji. Částečně k tomu asi přispělo i to, že jsem si jako první knihu ke čtení vybrala Hobita. ♥
Většinu knih k maturitě jsem strategicky vybírala kromě malého počtu stran i podle toho, jestli mají i nějaké filmové zpracování. Předpokladem bylo, že se mi tak bude dílo lépe pamatovat. Následující tři knihy patří do mých nejoblíbenějších z tohoto seznamu. Věřím, že uvedené knihy nemusím nijak sáhodlouze představovat.
Spalovač mrtvol – Sice šokující a pochmurný, možná dokonce až hororový příběh, je na něm ale něco zvláštně poutavého. Je to jedno z mých nejoblíbenějších literárních děl a také jediné, které jsem si po maturitě šla do knihovny půjčit ještě jednou. Před pár měsíci jsem si už konečně pořídila jeden výtisk domů, protože je mi jasné, že ho budu číst ještě několikrát.
Obraz Doriana Graye – Další z mých nejoblíbenějších děl je opět depresivně laděný příběh – smrt, nevěra, vražda, lži, a tak dále a tak dále. Dorian je doslova pěkný mizera, protože všechny jeho hříchy se promítají pouze na jeho obraz a on zůstává stále mladý a krásný. Bonusem filmové adaptace pro mě bylo, že tam jednu z hlavních postav ztvárnil můj oblíbený herec Colin Firth.
Saturnin – Naopak asi nejveselejší kniha, kterou jsem ve svém maturitním seznamu měla. Tu bych si chtěla do své knihovny také brzy pořídit, abych si znovu připomněla některé vtipné historky o svérázném sluhovi Saturninovi.
„Tak co, chceš věneček, nebo rakvičku?“
Byť mě osobně moc nezajímají články o tom, kolik kosmetiky kdo spotřeboval za měsíc a kolik vyprodukoval plastového odpadu (prázdné obaly od kosmetiky na mě prostě jako odpad působí, pardon), ocitla jsem se v nějaké blogerské bublině, kde na tento typ článků narážím poměrně často. No hate. :D Rozhodla jsem se to tedy otestovat, i za cenu toho, že to nebude vůbec nikoho zajímat a udělám si alespoň menší přehled o svých nedávných výdajích jenom za ono drogistické zboží. Mám totiž pocit, že jsem se během února a března (nekupuji každý měsíc, ale jednou za čas) v nákupech za kosmetiku poměrně dost rozšoupla.
Vlasová kosmetika:
Nakoupila jsem o něco víc produktů na vlasy než obvykle, protože jsem se rozhodla, že chci vlasy pro změnu zase o pár odstínů zesvětlit a začít se o ně trochu lépe starat. Potřebovala jsem také konečně nějaký sprej na ochranu vlasů při fénování a přihodila jsem zároveň i něco, co slibuje podporu růstu vlasů a méně vypadávání. Vědomí toho, že mi tyto produkty vydrží dlouho mě při mých nakupovacích mániích vždy alespoň trochu utěšuje.
Odbarvovač na Ombré (Loréal Paris Colorista) – 165 Kč
Chtěla jsem si vytvořit něco jako balayage nebo prostě jakkoliv zesvětlit jen konečky, tak aby to působilo přirozeně. Tohle balení obsahuje takový šikovný nanášecí hřebínek, který má právě plynulost barvy zajišťovat. Schovala jsem si ho, abych ho příště mohla vyzkoušet i s nějakou jinou barvou. Tenhle odbarvovač ale fungoval skvěle. Vlasy jsou viditelně zesvětlené, ale z původní světle hnědé pochopitelně jen do rezaté, takže další barvení mě určitě ještě čeká.
Palette Color Shampoo 320 (Schwarzkopf) – 90 Kč
Barvy od Palette jsem dříve jako blondýnka používala často. Už si nepamatuji, jestli tyhle šamponové barvy byly dobré, takže jednu v brzké době znovu vyzkouším.
Ve druhém ročníku bakalářského studia jsem vyrazila na studijní pobyt na univerzitu v hlavním městě Slovinska. V rámci zájezdů pořádaných ESN organizacemi, jsem v prvních měsících semestru měla možnost navštívit chorvatské přímořské městečko Rovinj, italské Benátky, Škocjanské jeskyně ve Slovinsku, a také Piran, což je jediné slovinské město s přístupem k moři. Dále jsem se podívala k proslulému jezeru Bled, ke kterému je možné se snadno dopravit přímým autobusem z lublaňského nádraží. V době naší návštěvy nebylo moc vlídné počasí, takže tam nebyli skoro žádní turisté. Pokud jsme však zrovna někoho potkali, tak to nebyli Slovinci, ale Češi. To mě tedy utvrdilo v tom, že Bled už je pro Čechy v podstatě takové druhé Máchovo jezero.
Nejkrásnějším místem, které jsem však během svého pobytu navštívila byla Velika Planina. Tato náhorní travnatá plošina se rozprostírá v průměrné výšce asi 1500 m n. m. a od Lublaně je vzdálená přibližně hodinu jízdy autem. My jsme měly auto půjčené v podstatě na celý den (od osmi ráno do osmi večer), což nás po rozpočítání mezi pět lidí každou vyšlo na 218 Kč i s benzínem.
V údolí Kamniške Bistrice lze nastoupit do kabinové lanovky, jejíž horní stanice sahá do výšky přes 1400 m n. m. odkud je možné nasednout na lanovku sedačkovou. Druhá lanovka ale zrovna nebyla v provozu, takže jsme od stanice lanovky k vrcholu Velike Planiny pokračovaly pěšky. Nahoru vede na můj vkus opravdu hodně strmý kopec, asi nejhorší, jaký jsem kdy vyšla. V některých momentech jsem měla i pocit, že můžu přepadnout zpátky dolů, jak to bylo strmé. Výšlap jsem absolvovala ve vanskách, protože by mě v životě nenapadlo, že bych na Erasmu mohla využít pohorky. :D První fotka je vyfocena na nejvyšším vrcholu Planiny s názvem Gradišče ve výšce 1666 m n. m.
 |
| (pro nejlepší zobrazení doporučuji fotografie rozkliknout) |
Většinu fotek z Velike Planiny včetně fotek z výše zmíněných míst, jsem již dávno sdílela na svém instagramu, ale po nahlédnutí do archivu jsem vybrala ještě pár, na které předtím nebyl prostor.
Ještě na konci minulého měsíce mě úplně pohltil španělský kriminální seriál La Casa de Papel neboli Papírový dům (2017). Vzhledem k tomu, jak jsem se od prvních dvou řad nemohla odtrhnout a soustředit se pořádně na nic jiného, tak raději s další řadou vyčkávám na vhodnější dobu. Závěr první a celou druhou sérii jsem zhlédla během jediného víkendu, protože každý díl končil nějakou zajímavou zápletkou, což mi nedalo spát a musela jsem si pouštět díl za dílem. Kéž bych tehdy věděla, že to bude tak návykové.
Hlavním tématem seriálu je obsazení Královské španělské tiskárny cenin osmi zločinci, kteří v této budově zadržují několik desítek rukojmích, včetně dcery britského velvyslance. Hlavou tohoto loupežného plánu je jistý Profesor, který má všechno dopředu naplánované a přesně předvídal kroky policie, ale i přesto musí řešit neočekávané komplikace.
Na vytvoření vlastního diáře je potřeba jakýkoliv prázdný sešit či zápisník. Na bullet journal se nejčastěji používá zápisník s tečkovanými listy a vyplatí se investovat i do pevnějšího nepropustného papíru. Dále už jsou potřeba jen různé fixy, zvýrazňovače, fotky, útržky novin, balicí papír, washi pásky, samolepky a tak podobně.
