Další měsíc už se opět nachýlil ke svému konci a nebudu tu raději moc dlouho pátrat po tom, proč ten čas tak rychle utíká, ale chtěla bych si zde raději zaznamenat několik svých největších červencových radostí a zážitků.
Filmové zážitky
Místo svého tradičního shrnutí zhlédnutých filmů bych se chtěla zaměřit pouze na jeden, který mi naprosto učaroval a na který se odteď plánuji dívat každý rok. Zamilovala jsem si film Pýcha a předsudek (2005), ve kterém hlavní roli Elizabeth Bennetové ztvárnila Keira Knightley. Já jsem nikdy nečetla žádnou knihu od Jane Austenové, ale na filmovém plátně si interpretace jejích děl velmi užívám. V minulém článku (dubnovém) jsem zmiňovala film Emma (2020), který mi přišel místy až moc natahovaný, ale u Pýchy a předsudku jsem se strachovala, aby už brzy nebyl konec, a některé romantické pasáže jsem si dokonce přehrávala ještě jednou. Nečekala jsem, že se mi tenhle film až tolik zalíbí.
Později jsem ještě zhlédla trochu starší filmové zpracování dalšího díla zmíněné spisovatelky, a to Rozum a cit (1995), ve kterém v hlavních rolích zazářili zejména Emma Thompson, Kate Winslet, Alan Rickman a Hugh Grant. Příběh byl také působivý, ale neuchvátil mě tolik jako ten předešlý.
 |
| (imdb.com) |
Na začátku týdne jsem byla na dvoudenním třídním srazu s kamarádkami ze střední školy. Sešly jsme se nakonec jen jako naše obvyklé trio, které spolu po celé čtyři roky sdílelo společné bydlení, ale vystačily jsme si. Zavzpomínaly jsme si jako obvykle na naše trapasy, průšvihy, mejdany a platonické lásky. Hned první večer jsme se vydaly na procházku, kdy jsem si nasadila foťák na krk a po dlouhé době jsem z nějakého výletu přivezla i pár fotek.
Nafotila jsem si kytičky při západu slunce asi na sto způsobů, protože to světlo bylo fakt kouzelné.
Pro zelenější budoucnost se někde musí začít něco dělat a je to zřejmě ještě běh na dlouhou trať, ale co může být jednodušší, než začít sám u sebe a svých vlastních návyků? V tomto článku jsem sepsala celkem jedenáct tipů pro ekologičtější život, které jsem sama začala praktikovat. Jsou to vlastně docela malé a úplně obyčejné věci, ale i malé změny k udržitelnějším variantám se počítají a dávají mi smysl.
Harmonia Vini je česká rodinná firma, která se věnuje velkoobchodnímu prodeji a dodávkám vína v oblasti gastronomie. Od roku 2018 tato firma spravuje i e-shop vinoodbodlaku.cz, kterému děkuji za milou nabídku a zaslání balíčku, o jehož obsahu se v následujících řádcích ráda podělím. Možnost ochutnat zase něco nového mě upřímně potěšila.
Myslím si, že na víno ani jiný alkohol nejsem nijak náročná, ale pokud si mohu vybírat, tak víno mám raději bílé než červené a snad raději sladší než suché. Na webu vinoodbodlaku.cz lze vybírat vína ať už podle barvy, obsahu cukru, nebo přímo dle odrůdy vína. Vína lze vybírat i podle země původu, a to je cesta kterou jsem zvolila já. Vybrala jsem si v sekci Moravská a česká vína, ve které jsou k dispozici produkty od více než třiceti českých a moravských vinařů.
Výletování loňského léta jsme oficiálně zakončili 3. září, kdy jsem si usmyslela, že se chci vypravit na krkonošské planiny za highlandským skotem. O tomto místě jsem se dozvěděla náhodou na Instagramu, kde na mě vyskočil příspěvek Dominika Macha (konkrétně tento), kterého sleduji kvůli úžasným fotkám přírody a tipům na výlety. Poprvé jsem tedy trasu výletu naplánovala celou já, a tak se i stalo, že jsem dost možná nakonec nachodila svůj nový turistický rekord. Na konci dne mi hodinky ukazovaly přes 32 tisíc nachozených kroků a skoro 22 kilometrů.
 |
| (pro nejlepší zobrazení doporučuji fotografie rozkliknout) |
Trasa dlouhá necelých 19 km měla původně vést od našeho cílového místa, kterým byl pasoucí se dobytek nad Klínovými Boudami, ještě kousek dál k Zadní Planině, ale naštěstí jsem s sebou měla moudrého společníka, který v pravý čas zavelel k ústupu. Každopádně na to, že to byla dosud moje nejdelší túra, tak mi stoupání ani terén nepřipadal úplně nejhorší. Možná i proto, že jsem si nemohla stěžovat na trasu, kterou jsem sama vybrala. 😄
Takhle tedy vypadala naše výsledná trasa:
Parkoviště P1 – Hromovka – Bouda na Pláni – Bouda Klínovka – Atüln – Stoh – Přístřešek pod Hromovkou – Parkoviště P1
 |
| (odkaz na mapy.cz po rozkliknutí) |
Auto jsme nechali na parkovišti P1 Bedřichov hned za Labskou přehradou, kde stání po celý den vychází na padesát korun. Vydali jsme se podél hlavní silnice směrem k centru, kde jsme zhruba po 500 metrech zahnuli kolem benzinové pumpy doprava. Minuli jsme parkoviště P2 Hromovka, prošli jsme přes malý můstek přes Labe a dál pokračovali strmě nahoru hustě porostlou stezkou, pokud to tedy vůbec stezka byla. Tady jsme možná mohli špatně odbočit, každopádně jsme ale stoupali pořád nahoru po modré značce k vysílači a restauraci Hromovka. K Boudám na Planině nás dovedla zelená značka po Věřině stezce a Mechové pěšince, odkud jsme pak stále po zelené už pohodlně došli až ke Klínovým Boudám.
Výšlap do kopce k Boudě Klínovce byl na celém výletu asi nejhorší, hlavně proto, že na pláni nebyl vůbec žádný stín a pěkně do nás pražilo slunce. Krávy se pásly na úplném konci celé pláně, tam kde našly alespoň pár stinných míst pod stromy, takže jsme za nimi museli stoupat stále výš a výš. Všechny byly zaneprázdněné ležením ve stínu nebo přežvykováním trávy a já jsem byla nakonec trochu zklamaná, že si žádnou nevyfotím pořádně zblízka.
Útulnu Atüln jsme pouze minuli a napojili jsme se na překvapivě pěknou Cestu Stohem po modré značce. Kolem vrcholu Stoh (1320 m n. m.) vede pěšinka s nádherným výhledem na okolní hřebeny a rokle. Poté už nás zpáteční cestou při sestupování pod lanovými dráhami z velké části vedla asfaltka. Asi tak v půli úseku od Stohu k centru města mi už nohy vypovídaly službu a netrpělivě jsem vyhlížela civilizaci a rovinatou půdu pod nohama. Kolem šestnácté hodiny jsme již seděli v autě a byli ze Špindlerova Mlýna na cestě domů. Večer mě bolelo naprosto celé tělo, ale byla jsem spokojená, že jsem navštívila zase nový kousek Krkonoš.
Tuto trasu lze samozřejmě jít i opačným směrem, jak je uvedeno například na webu neznamekrkonose.cz. Já bych po své zkušenosti ale Cestu Stohem doporučovala raději sestupovat než naopak. :)
Máte v Krkonoších nějaké oblíbené místo?
__________________
Zhruba tak před třemi měsíci jsem se rozhodla, že nebudu avokádovou pecku vyhazovat, ale zkusím si z ní vypěstovat avokádovník (neboli hruškovec přelahodný). Postup je to jednoduchý a nenáročný a já to zkrátka s pěstováním kytek stále ještě nechci vzdávat. (I přesto, že jsem vloni usmrtila většinu svých kaktusů a z celo-parapetové sbírky mi tak zbyly už jen dva.) Nedělám si iluze, že by tahle tropická rostlina mohla v našich podmínkách někdy plodit, ale bavilo mě sledovat proces, jak se z jedné avokádové pecky vyklubala pěkná pokojová rostlinka.
Další měsíc už se zase nachýlil ke svému konci a to znamená, že je čas na další shrnutí toho, co jsem během tohoto období četla nebo viděla. Během dubna jsem stačila zhlédnout čtyři nové filmy.
Prvním z nich byl snímek The Power of the Dog (2021), kde hlavní roli ztvárnil výborný Benedict Cumberbatch. Síla psa je dvouhodinové drama s westernovými kulisami, u kterého máte pocit, že trvá celou věčnost a jen čekáte, kdy nastane nějaký zvrat nebo kdy pochopíte pointu celého filmu. Rozhodně to není film pro každého, mainstreamového diváka bude film nudit. I my jsme chvíli uvažovali, že to nedokoukáme. V závěru filmu jsem ale pochopila, že ta nuda předtím byl asi celou dobu záměr a vlastně mi to pak přišlo docela zajímavé. Režisérka Jane Campion mě minimálně nalákala na jeden další film z její tvorby, protože mě zajímá, jakým tempem bude děj ubíhat. Za režii tohoto filmu získala Oscara. Moje hodnocení: 3/5
Čtení jsem pojala oficiálně jako koníček až při přípravě na maturitní zkoušku z literatury. Nikdy předtím jsem nebyla vášnivý čtenář, ale asi až ve čtvrtém ročníku jsem plně propadla kouzlu knihovny. Bavilo mě se jen tak procházet mezi regály plnými knih, půjčovat si je a při jejich vracení se opět procházet a hledat další, které potřebuji. Částečně k tomu asi přispělo i to, že jsem si jako první knihu ke čtení vybrala Hobita. ♥
Většinu knih k maturitě jsem strategicky vybírala kromě malého počtu stran i podle toho, jestli mají i nějaké filmové zpracování. Předpokladem bylo, že se mi tak bude dílo lépe pamatovat. Následující tři knihy patří do mých nejoblíbenějších z tohoto seznamu. Věřím, že uvedené knihy nemusím nijak sáhodlouze představovat.
Spalovač mrtvol – Sice šokující a pochmurný, možná dokonce až hororový příběh, je na něm ale něco zvláštně poutavého. Je to jedno z mých nejoblíbenějších literárních děl a také jediné, které jsem si po maturitě šla do knihovny půjčit ještě jednou. Před pár měsíci jsem si už konečně pořídila jeden výtisk domů, protože je mi jasné, že ho budu číst ještě několikrát.
Obraz Doriana Graye – Další z mých nejoblíbenějších děl je opět depresivně laděný příběh – smrt, nevěra, vražda, lži, a tak dále a tak dále. Dorian je doslova pěkný mizera, protože všechny jeho hříchy se promítají pouze na jeho obraz a on zůstává stále mladý a krásný. Bonusem filmové adaptace pro mě bylo, že tam jednu z hlavních postav ztvárnil můj oblíbený herec Colin Firth.
Saturnin – Naopak asi nejveselejší kniha, kterou jsem ve svém maturitním seznamu měla. Tu bych si chtěla do své knihovny také brzy pořídit, abych si znovu připomněla některé vtipné historky o svérázném sluhovi Saturninovi.
„Tak co, chceš věneček, nebo rakvičku?“
