misty.visions

Desátého února 2020 jsem oficiálně ukončila svůj pobyt v Lublani poslední písemnou zkouškou, která podle očekávání nedopadla vůbec dobře. Jenže mně už to mohlo být jedno. To, že potřebný počet kreditů mám už splněný, jsem se dozvěděla ještě před tím, než jsem se zpátky do Lublaně vůbec vydala. Na výsledek zkoušky jsem čekala nekonečně dlouho, ale spadl mi obrovský kámen ze srdce, protože to znamenalo, že nebudu muset své domácí univerzitě vracet všechny peníze, které mi na studijní pobyt byly zapůjčeny. Pro mě už v té době existoval jediný cíl, a to přežít cestu s vyvrtnutým kotníkem a dojít si pro potvrzující razítko o ukončení studia. 

Druhý den po poslední písemné zkoušce jsem na studijním oddělení dostala poslední razítko a šla se znovu klepat do pokoje. Čekala jsem tam až bude večer a já se budu moct vydat na dalekou cestu na hlavní nádraží, kde naposledy nastoupím do flixbusu směr Praha. Za normálních okolností bych ve volném čase třeba zašla na procházku po okolí, když jsem byla na druhém konci města, kde jsem nikdy předtím nebyla, ale asi se dá pochopit, že jsem byla ráda, že zvládám jakž takž chodit tam, kam nutně musím. 

Kromě vzpomínky na to, jak jsem byla nucena někam sama cestovat a kulhat s ortézou na noze, mě občas z klidného spánku vyruší vzpomínky také na to, jak jsem se tam během pobytu přiotrávila špatným masem a několik dní intenzivně navštěvovala záchodovou mísu, na příšerně trapné prezentování před celou třídou, na simulaci jednání Rady EU, na hlučné spolubydlící anebo na drogové doupě v Metelkově ulici, které nevím proč se vůbec někomu ukazuje jako turistická atrakce. 

______________________________